13/10/2022—15/1/2023
Malá výstavní síň^Liberec

Krása. Ošklivost. Krása v ošklivosti. Ladnost. Neutěšenost. Láska. Erotika. Lesk i bída. Naděje. Zklamání. Radost a smutek. Síla žen a slabost mužů. Slabost žen a síla mužů. Věčný boj. Hořkost. Proměny. Čas. Život... Nejen to lze vidět ve fotografiích Jana Saudka, muže, který je na straně jedné zbožňován, na druhé téměř nenáviděn. Který je uctíván i dehonestován. Který provokuje, aniž by provokovat chtěl. Který prožívá své každodenní úzkosti, protože nedokáže být šťastný. Každou noc se k němu vrací děsivé noční múry. Pochybuje o sobě samém, o tom, zda je v něm ukryto ještě něco „nového“, něco, co svými fotografiemi zatím ještě neřekl. Na fotografii však zanevřel, neboť fotografie lže.

Poválečná humanistická fotografie je minulostí. Současnost je jiná. Plná fikce. Toho, co ve skutečnosti není. Možné je téměř vše – buď díky velkým produkcím, nebo díky mnohým úpravám ve Photoshopu. A to Jan Saudek odmítá. Proč? O tom se můžeme pouze dohadovat. Možná by to pro něj byla příliš lehká a pramálo vzrušující cesta. Možná by už za tím vším vylhaným světem neviděl tu kouzelnou kvintesenci života. Možná nechce, aby jeho obrázky byly pouhým plytkým popisem dokonalých těl oblečených do krásných šatů. Možná je to pozůstatek emocí, které v něm zanechala zatím nejslavnější fotografická výstava všech dob, výstava Family of Man. Neviděl ji. Ani nemohl – tenkrát se psala polovina let padesátých minulého století. Jen listoval jejím katalogem. A i přesto určila, jakým směrem se ve svém díle, a tedy zároveň ve svém životě vydá. Posílila jeho víru v to, že lidé jsou krásní, ať už jsou kopií toho kterého ideálu, nebo mají popálenou polovinu těla – jako dívka, kterou miloval a kterou jako osmiměsíční holčičku nechali u ohně... Uvědomil si, co tušil, jen to nedokázal pojmenovat, že morální hodnoty by měl mít člověk vždy na paměti, že fotografovat neznamená jen dělat líbivé obrázky, ale pochopit život a vztahy. Sám k tomuto tématu říká: „Ten soubor snímků Lidské rodiny změnil můj život. Rozhodl jsem se, že takovou knihu o člověku udělám sám, což bylo velmi pošetilé, protože Edward Steichen vybíral z tisíců fotografií a já tehdy trávil celé dny v práci a na fotografování mi moc času nezbývalo. Dodnes, když v té knížce listuju, jsem dojat, jako když jsem byl mladík, a stále ještě bych takovou knihu udělat hrozně moc chtěl.“
A právě poslední věta o Janovi mnohé vypovídá. Už poznal, jak je čas neúprosný. Jak rychle běží. Nejenže to zachytil ve svých snímcích, kde sledoval proměny žen v roce, třech, deseti..., v nesčetných portrétech matek a jejich dcer, v sérii sledující usychání a opadávání okvětních lístků lučních květů. On cítí, že se čas zakusuje i do něj samotného. Už to není ten mladík, který nad hlavu zdvihal stokilovou činku, už neběhá po loukách se svým bratrem-dvojčetem Karlem, nemá tolik energie jako dřív, a přesto: stále pravidelně cvičí, rázuje krajinou krok za krokem vstříc malebnému obzoru, stále svádí ženy, a když je má na dosah, zase před nimi prchá, dává nesčetné rozhovory, kdy odpovídá spontánně a s jistou dávkou sebeironie a také ironie k těm, kteří si zaslouží, aby pletl jejich jména či říkal, že o nikom takovém jaktěživ neslyšel. Jeho vitalita je podivuhodná. Není neobvyklé, že je už o páté hodině ranní zavřený ve své fotokomoře mezi ustalovačem a vývojkou, stále dokola prožívá okamžik zrození některé ze stovek, možná tisíců svých fotografií. Skrze pracovitost si chce splnit svůj sen o svobodě. Chce ven na slunce. Dívat se na oblohu bohatě obdařenou oblaky. A vrýt své stopy hluboce a trvale do mysli svých nejbližších a do dějin fotografie. Oboje se mu už podařilo. Jen on před tím zavírá oči. A jde dál. Bez ustání. Nic ho nezastaví. Možná až jednou...
Svými fotografiemi vždy dokumentoval svůj život. A jak říká, celý život prahnul po ženách. Celý jeho život byl protknut sny, vášněmi, touhou, slastí... Jen od začátku devadesátých let minulého století se začal vytrácet ten jemný závoj něhy, milá naivnost a intimita, které bylo možné dříve vytušit i ve snímcích, které explicitně ukazovaly celou krásu člověka. Zatímco do konce sedmdesátých let se tedy Jan Saudek zabývá oslavou lidské rodiny a velmi častými tématy jsou – také díky jeho soukromému životu – otcovství, mateřství, dětství a dospívání, v letech osmdesátých osciluje mezi láskou a nenávistí, pravdou a lží, mládím a stářím nebo krásou a ošklivostí a to vše je plné ironie a osudového cynismu, od začátku let devadesátých se ke slovu v jeho tvorbě hlásí – řekněme – perverznost. Souvisí to také s pádem režimu, konečně se nemusí bát obvinění z pornografie a může volně tvořit. Volně tedy se všemi odstíny emocí. Se všemi lidskými neřestmi a chtíči. Převládá živočišnost, posedlost tělem, násilí... Ovšem není to výpoveď beze smyslu. Nejedná se pouze o fotografie, které slouží k provokaci. Ano, ozývá se nejeden hlas, jenž obžalovává Jana Saudka z toho, že jediné, co chce, je upoutat na sebe pozornost, být kontroverzní. Ale není tomu tak. Z objektivu Jana Saudka jde o volání. O volání po záchraně, po spasení. Nejen svém, ale nás všech. Takže intimita zůstává. Jen převlékla kabát a může vyvolat hlasy těch, co nepochopili, těch prudérních.
I navzdory tomu, jakým vývojem Jan Saudek prošel, jeho podstata zůstala stejná. Zrcadlí život. A podobně jako říká, že krása je v očích těch, kdo se dívají, je jen na každém z nás, zda budeme chtít v Saudkovi vidět zvrhlého fotografa tlustých žen a autora pornografických snímků, nebo někoho, kdo šíří poselství člověčenství. Nebo že by pravda ležela někde uprostřed?

Pavlína Saudková

Otevírací doba:
pondělí zavřeno, úterý–neděle 10 –17 hodin,
každý čtvrtek 10 –18 hodin (vstup zdarma),
polední přestávka 12 –13 hodin